Father's eye

26. května 2008 v 21:00 |  Hp obrázkové povídky
Tak Babu, vůbec nevíš, jak si mi to s takovým neurčitým obrázkem ztížila. Tak snad se ti bude líbit povídka, kterou jsem napsala. Jinak komentujte, kritizujte, budu moc a moc a moc ráda. A tady je už zadaný obrázek
Nikdy si nevážil toho čeho měl.
Možná to nebyl úmysl, jen si to prostě neuvědomoval. Teď už však věděl, co všechno měl, co se mu nabízelo a co on nepřijal. Ač to byl velmi statečný muž, v lásce to byl srab. Bál se. Odmítnutí, výsměchu, dalšího zlomeného srdce. Radši od sebe všechny odháněl, radši všem ubližoval a schovával se za svou bezcitnou tvář, než aby si přiznal, že potřebuje blízkost člověka. Jako ostatně každý.
A pak…pak ji najednou měl. Milovala ho celým svým srdcem a on to věděl. Věděl to a zneužil toho. Jen ji sprostě využil a pak ji odkopl jako nějakou štětku.
Když se o pár měsíců později dověděla, že čeká dítě, nevěděla co dělat. Vždyť jeho otcem byl člověk, který ji tolik ublížil, ale dítě si nechala.
Narodil se jí překrásný chlapec. Jeho rysy byly jemné, vypadal jako malý princ. Jaká ironie, vždyť on tak trochu byl Princ. Jeho otci se však podobal jen uhrančivě černýma očima a černými vlasy, které se mu však už jako malému kroutily.
Dlouho uvažovala, jak mu má dát vědět. Přijít za ním, poslat dopis? Nakonec se rozhodla pro dopis. Severus Snape jí hodně ublížil a bála se mu znovu podívat do tváře.
Když dostal Severus dopis od Hermiony, velice se podivil. Nevěděl, co má v takové situaci dělat. Vždyť mu ani neoznámila, že čeká dítě. Ostatně ani se jí nedivil, že mu nedala vědět dříve. Musela mít v sobě obrovské množství odvahy, když mu napsala tento dopis. Když si ho přečetl, jako by v něm na malý něco rozmrzlo. A to něco je láska. Brumbál měl pravdu, láska patří k našemu lidství a kdo ji necítí, není člověk. Ač se celých devatenáct let Brumbálovým řečem vysmíval, musel uznat, že má asi pravdu. Ale vše jednou pomine a ten okamžik, v kterém Severus pocítil znovu tento krásný cit, za chvíli odezněl, ale Severus musel přemýšlet, co udělá.
Nakonec se také rozhodl poslat dopis. Osobně si za ní přijít netroufnul. Bál se, že v očích matky jeho dítěte spatří bolest.
A tak postupně utíkaly dny, měsíce, roky až se stal ze Sebastiana hravý šestiletý chlapec. Stále vypadal jako princ. Polodlouhé vlasy, které se mu ráno matka pokoušela učesat vypadaly elegantně, když mu s odlesky světla padaly na ramena. Hermiona ho vychovávala u mudlů. Sebastian ale věděl, že je čaroděj. Hermiona mu to řekla, když vylil akvárko i s rybičkami na učitelku v mateřské školce, která ho kárala za to, že se smál Peggy, když spadla a umazala si svoje oblíbené šatičky, to by nebylo nic zvláštního. Malí kluci dělají lumpárny, ale on ho na ní vylil, aniž by se nějak hnul. Prostě si to jen přál a ono se to splnilo. Co v takovou chvíli měla Hermiona dělat. Musela mu říct vše od začátku. Sebastiana ani moc neudivilo, že je to čaroděj, jen se na ni zvláštně podíval. Tak, jak to uměl jen ještě jeden člověk. Jeho otec. Objevili se jí v očích slzy. Ty však Sebastian nepochopil a tak ji začal utěšovat.
Hermiona se bála, kdy nastane čas, kdy bude chtít Sebastian vidět svého otce. V tomto směru ji však syn překvapil. Od doby, kdy mu vše vysvětlila se o něm nezmínil. Až poslední den před odjezdem do Bradavic.
"Jsem jako otec?"
"Co?" zeptala se Hermiona udiveně
"Ptám se, jestli jsem jako otec? Jestli na mě bude pyšný?" vysvětlil matce Sebastian. Hermiona nevěděla, co na to odpovědět. Samozřejmě, že má geny po otci. Ta povaha je podobná, ale není jako Severus. Nebo aspoň zatím ne. Nakonec se rozhodla pro neutrální odpověď.
"Samozřejmě, že na tebe bude otec pyšný. Jen tě chci o něco poprosit Sebastiane. Nevytahuj to, že jsi jeho syn. Víš, nejsem si jistá, jestli to tvůj otec někomu řekl," řekla opatrně.
Sebastian jen mlčky přikývl, ale ona poznala, jak ho to ve skutečnosti ranilo.
"Sebastian Granger."
"Hmm…Co to jen bude. Chytrá hlava, odvaha, statečnost, ale také lstivost a vypočítavost. Tvoje rodiče si teda dokázali vybrat. No Nebelvír, nebo Zmijozel? Kam bys chtěl? Už vím. Bude to "Zmijozel."
Sebastian trochu vykuleně seskočil ze stoličky a pospíchal si sednout ke Zmijozelskému stolu.
Hostina začala. Stoly se prohýbaly jídly. Všichni se nacpávali, až na dva lidi. Na okamžik se jejich oči střetli. Černé se dívali do těch samých černých očí. Byl to jen okamžik, ale Severus ho bude mít uložený někde na samém dně jeho duše napořád.
Pololetí uteklo jako voda a blížily se vánoční prázdniny, na které měl Sebastian přijet domů. Hermioně se po něm moc stýskalo. Věděla, že se mu tam moc líbí, ale přesto bála se, jestli se nezměnil. Je přece ve Zmijozelu.
Všechen strach ale z ní opadnul, když ho viděla, jak se k ní radostně prodírá přes celé nástupiště.
"Mami, maminko, já jsem se na tebe tak těšil. Bradavice jsou ale nádherné. Budu ti o nich vyprávět," breptal nadšeně Sebastian, když padl matce do náručí.
"Dobře, ale teď pojď půjdeme domů Charlie už se na tebe moc těší," řekla Hermiona a chytla Sebastiana za ruku a táhla ho davem lidí z nástupiště.
Charlie byl Sebastianův pes. Byl to Malamut velký skoro jako Sebastian. Když šli spolu na procházku, Hermiona si nebyla jistá kdo koho venčí.
"Půjdu s Charliem na procházku do večeře jsem zpátky," řekl Sebastian a připnul psa na vodítko.
Události co se staly potom si Hermiona pamatovala už jen matně. Nevěděla ani jak se vlastně dostala do nemocnice. Pamatovala si, že jí volali, že byl její syn převezen do nemocnice. Zatmělo se jí před očima. Nebyla schopná pořádně uvažovat. Nedokázala vysvětlit, jak napsala dopis Severusovi a jak se potom dostala do nemocnice. Hlavní bylo, že je tu.
"Paní Grangerová?" zeptal se doktor.
"Ano, prosím co je s mým synem? Co je se Sebastianem?" zeptala se zoufale.
"Ehm, paní Grangerová, Váš syn je v těžkém bezvědomí, říká se tomu kóma. Srazilo ho auto a ztratil hodně krve," řekl doktor smutně.
"Kdy se probere?"
"Bohužel to nikdo z nás neví. Může to být za pár hodin, dní, ale i měsíců".
"Můžu za ním?"
Jakmile Hermiona uviděla tu pošramocenou dříve tak krásnou dětskou tvář rozplakala se ještě víc než předtím. Sedla si k jeho posteli a začala ho hladit po vlasech.
"Sebastiane prosím, nenechávej mě tady. Bojuj. Broučku nevzdávej to, ty se z toho dostaneš. No tak Sebastiane! Prober se. Prosím...Si jediný, koho mám," najednou na hlavě ucítila něčí ruku. Vzhlédla a její oči se střetly s přesně takovými, jaké měl její syn.
"Nejsi tu sama rozumíš?" zeptal se jí a vyhledal její oči. Nebylo to tak lehké, protože přes slzy nebyly málem vidět. Objal ji a nechal jí vyplakat. seděli tam tak dlouho, že po půlnoci už únavou usnuli tak jak byli. Zdál se jim oboum stejný sen. Seděli vedle sebe na nějaké louce a s nimi tam byl také Sebastian. Na oba dva se usmíval. Vypadal nějak...dospěleji. Oba tam seděli tiše. Nakonec Sebastian promluvil.
"Ahoj mami, tati," pozdravil je s úsměvem.
"Vyvolat tenhle sen mi dalo docela práci. Tak vidím, že jste tu se mnou. Víte lidé v komatu vědí o světě. Jsem moc rád, že jste spolu. Kdybych měl víc času, řekl bych vám toho víc, ale právě já už čas nemám. Proto bych chtěl, abyste mi slíbili, že se pokusíte být spolu," řekl naléhavě.
Ani jednomu se nechtělo nic slibovat, ale když pak Severus uviděl Sebastianův naléhavý pohled přikývl.
"A teď chtěl jsem Vás poprosit, jestli byste mě neobjali. Víte..bojím se. Bojím se, co bude dál. Ale budu muset jít. Je to můj osud," vysvětlil Sebastian smutně.
Hermiona k němu hned přiběhla a začala ho objímat a konejšit. Potom se nejistě zvednul i Severus. Když k nim došel a podíval se na Sebastiana, tak se po dlouhé době usmál a potom ho objal. Jakmile tak učinil, sen se rozplynul a Hermiona i Severus se probudili,protože přístroje, které držely jejich syna při životě začali pípat. To mohlo znamenat jen jediné.
Odešel, prý osud, možná souhra náhod.
"Ustupte, jděte pryč. Hned!" nařídil doktor, který rychle přiběhl. Ale oživovat ho bylo zbytečné, protože tu bylo už jen jeho tělo. Duše šla dál.
Měsíc po pohřbu
"Co bude dál?" zeptal se nejistě Severus. Hermiona věděla, že naráží na ten "sen".
"Coby, ty se vrátíš do Bradavic a já se z toho nějak dostanu," pokusila se odpovědět lhostejně.
"Dobře, tedy sbohem," rychle se rozloučil Snape a přemístil se z Hermionina domu, vlastně tohle její rozhodnutí mu přišlo vhod, i když věděl, že nebylo upřímné.
Jakmile Severus odešel, Hermiona se zhroutila do křesla a rozvzlykala se. Ona se s tím nějak vyrovná. To těžko, vzdyť Sebastian byl jejím jediným štěstím. Tím jediným, co se jí doopravdy povedlo.
"Severusi, co tu děláš?" zeptal se přísně Brumbál, když ho viděl sedícího se sklenkou v ruce a s láhví v druhé.
"Co byste myslel?"
"Jakto, že nejsi u Hermiony? Potřebuje tě. Strávila s tím chlapcem jedenáct let. Zvykla si na něj, ale i na tebe a ty ji teď znovu opustíš. Jsi zbabělec Severusi. Raději budeš sedět zavřený tady a opiješ se do bezvědomí, než abys přišel za ní a pomohl jí. Nejsi tím hrdinou, za jakého tě všichni mají. Zamysli se konečně nad sebou a přestaň se litovat!" a s tím, jindy laskavý Albus Brumbál naštvaně zmizel ze svého obrazu. Byl mrtvý už bezmála dvanáct let, ale přesto v obraze, který visel v ředitelně byla vyobrazena jeho duše.
Když se Severus probudil, cítil neuvěřitelnou bolest za krkem, ale také v srdci. Ač si to nechtěl přiznat, Albusova slova ho ranila. Nikdy se necítil jako hrdina, ale Albus urazil jeho ego. Prý zbabělec, vždyť on ví nejlíp co všechno pro něj za války udělal. Naštvaně se podíval po obraze, kde měl bývalý ředitel sedět, ale pořád tam nebyl.
"Zvláštní, kde může být?" zeptala se sám sebe nahlas Severus, ale jeden z bývalých ředitelů měl zřejmě pocit, že ta otázka byla směrována jemu, a tak odpověděl.
"Albus Brumbál šel do svého druhého obrazu, který je u paní Grangerové. Říkal, že když ne vy, tak, že on ji tam samotnou nenechá".
Když to Severus uslyšel, rozchechtal se a pak sarkasticky odpověděl. "Samotnou? Vždyť ona je tam samotná. Samozřejmě nějaký hloupý obraz jí pomůže".
Nakonec se však rozhodl, že ji z "dobré vůle" navštíví, aby se podíval, jak to zvládá, protože sám na tom nebyl nejlíp, i když se tvářil jako vždy.
"Dobrý den pane řediteli. Přejete si něco?" zeptala se u vchodových dveří žena, které ač bylo něco málo přes třicet, člověk který by ji neznal by ji tipnul přinejmenším na pětačtyřicet.
Když Severus před sebou spatřil dříve tak krásnou ženu, ale teď. Co byla? Jen troska. Oči opuchlé od pláče s černými kruhy pod očima a s vlasy, které jí trčely na všechny možné strany připomínala spíše divoženku. Proto se Severus rozhodl. Bylo to snad to nejtěžší rozhodnutí v jeho životě.
"Neříkej mi PANE ŘEDITELI, po tom všem, co jsme spolu zažili je to divné. Jsem tu…Přišel jsem….přišel jsem se ti omluvit a….a poprosit za odpuštění," vykoktal Severus. Ještě nikdy po nikom nežádal odpustek, ale dnes cítil, že ho potřebuje stejně tak, jako vzduch k dýchání.
"C..Co?" dostala ze sebe zaskočená Hermiona.
Severus jí ale místo odpovědi objal. Stáli tam tak dlouho. Když se konečně pustili a Severus se zadíval Hermioně do očích, ve kterých byly slzy, ale něco spolu s nimi. A to něco byla láska….
Konec (si domyslete sami =oD)
Omlouvám se, ale nešel mi tam ten obrázek vložit, tak kdyby mi někdo napsal jak, jestli jsem to náhodou nedělala nějak blbě, tak bych byla vděčná. Jinak doufám, že se povídka líbila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Babu Babu | Web | 27. května 2008 v 20:38 | Reagovat

Líbila, líbila. :)) Na takový neurčitý obrázek byla doopravdy dokonalá. ;))

2 Samantha Samantha | Web | 27. května 2008 v 23:28 | Reagovat

Jejky, to víš že líbila. Moc pěkná,, zajímavě vymyšlené to s tím kómatem. A jak se pak dali dohromady...=*...pěkný. Taková krásná pohádka na dobrou noc =*

3 Ellien Ellien | 28. května 2008 v 18:27 | Reagovat

Holky moc Vám děkuju. Mám velkou radost, že se Vám povídka líbila. Já jsem si s ní nebyla moc jistá. Na mě je to taková slaďárna, protože já mám sice ráda happyendy, ale psát je neumím. Tak děkuju Vám oběma =o)

4 Arival Arival | E-mail | Web | 28. května 2008 v 20:30 | Reagovat

Úplně ve mě hrklo, když jsem četla jak ho srazilo auto... To bylo moc ošklivý, ale dodalo to té povídce takový krásný nádech. Konec byl taky moc pěkný... dvě smutné dušičky se zase našly... Vážně krásný!!!

5 Ellien Ellien | 30. května 2008 v 19:06 | Reagovat

Děkuju Arival :-* No a doufám, že tě potěším, protože už jsem začala psát povídku na tvůj obrázek

6 Arival Arival | E-mail | Web | 30. května 2008 v 23:31 | Reagovat

No to mě těší! A moc! Už se nemůžu dočkat :) Jsem zvědavá co jsi vymyslela... ahojky

7 dzudzik dzudzik | 3. června 2008 v 18:13 | Reagovat

Pane jo. Četla sem to se zatejným dechem. Úžasný.

8 Ellien Ellien | 10. června 2008 v 17:46 | Reagovat

Tak to jsem moc a moc ráda, že se to líbilo.

9 palmala palmala | 2. července 2008 v 1:07 | Reagovat

picka, teda když sem na tohle tady :-D narazila říkala sem si, že číst to bude asi stráta času...ale nakonec sem ráda že sem se do toho pustila. Fak se mi to  líbilo...a upříměně tohle dílko obdivuju. Jak tě mohlo napadnout při pohledu na ten obrázek něco takovího to mi hlava nebere...tleskám

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama