Breathe me

2. ledna 2009 v 13:08 | Ellien |  HPff - jedrorázovky
Tak a po překvapivě krátké době přidávám další povídku. Další songfic. Písnička se jmenuje Breathe me a je od Sii. Přeji příjemné čtení.
Ellien


Hermiona seděla schovaná v dívčích umývárnách. Když byla mladší, vyráběli zde spolu s Harrym a Ronem mnoholičný lektvar. Teď sem však chodila zcela z jiného důvodu..
Vyndala z kapsy svoji stříbrnou žiletku a řízla se. Dávala pozor, aby nezajela moc hluboko a nenařízla tak žílu. Nechtěla se zabít, jen ulevit své bolesti. Dělala to už asi půl roku. Pokaždé když přestala, řekla si, že už to neudělá, ale o pár dní později už zde znovu seděla s žiletkou v ruce.

Help, I have done it again
I have been here many
Hurt myself again today
And, the worst part is there's no-one else to blame

Byla válka a každý se staral jenom sám o sebe. Ona byla nepodstatná. Malá kamarádka Harryho Pottera. Jedna z mnoha obětí. Nikdo se nezastavil a nezeptal se jí, jak jí je. Dokonce ani její přátelé. Poprvé se řízla, když poprvé spolu s Harrym a Ronem zabila člověka. Nepočítala kolik jich padlo v dalších bitvách, jen pokaždé udělala další zářez. A pak, pak už to dělala z výčitek svědomí.
Byla věřící. Kdysi jako malá věřila, že když neposlechne rodiče, skončí v pekle. Teď už o tom nepochybovala.

Be my friend
Hold me, wrap me up
Unfold me
I am small
I'm needy
Warm me up
And breathe me

Jak přemýšlela, nedávala pozor a udělala hlubší zářez. Přeřízla si žíly. Říkala si, že by to měla hůlkou zahojit, ale jen se dívala na svojí zuboženou ruku. Cítila, jak jí krev teče z žil ven.
Proč by měla zůstat na živu? Vždyť si nikdo ani nevšimne, že už mezi nimi není. Kvůli čemu by dál měla žít v téhle noční můře. Kvůli tomu, aby se z ní stala ještě větší stvůra? Ne to ne..

Ouch I have lost myself again
Lost myself and I am nowhere to be found
Yeah I think that I might break
I've lost myself again and I feel unsafe

Cítila, jak jí z těla uniká život. Najednou se jí chtělo strašně spát. Upadla do bezvědomí, takže ani nevěděla, že někdo vešel dovnitř.
Když ji viděl, okamžitě se k ní rozběhl. Tušil, že sem už někdo nějakou dobu chodí, ale, že ona? Ne, to by ho opravdu nenapadlo. Nikdy ji neviděl zlomenou. I když poslední dobou už se jí z očí ztratil ten zvláštní lesk. Ale nebylo se čemu divit. Vždyť potom, co zažila by se to stalo asi každému. Nevěděl ale, že je to s ní tak zlé.
Měli to tušit. Brumbál jí měl za hrdinku. Ale ona byla jen dobrá herečka. Ale doopravdy byla křehká, zranitelná a zlomená.
Konečně jí nahmatal slabý tep. Oddechl si. Nechtěl aby zemřela. Zaškrtil jí ruku, vzal jí opatrně do náruče a šel s ní rychlým krokem na ošetřovnu. Probudila se cestou. Překvapeně zamrkala, když ho uviděla. Jeho nečekala, že uvidí. Vlastně už nečekala nikoho. Najednou cítila potřebu říct mu, že ona to nechtěla. Nejdřív ze sebe nedokázala vydat ani hlásku, ale pak chraplavým hlasem řekla "J..Já to tak nechtěla. Stalo se to náhodou." A pak už chtěla zase jenom spát. Ale ještě předtím, než znovu zavřela oči řekla poslední slůvko, které on si bude pamatovat do konce života, protože málokdo to myslel tak upřímně jako teď ona. "Děkuju"

Be my friend
Hold me, wrap me up
Unfold me
I am small
I'm needy
Warm me up
And breathe me
 

Vypadáš úžasně

23. prosince 2008 v 22:06 | Ellien |  HPff - jedrorázovky
Zkoušela jsem napsat normální povídku, ale pokaždé dopadla přímo katastrofálně. Asi jsem za tu dobu, co jsem nic nepsala, ani nečetla na to úplně zapomněla. Proto jsem začala po kousíčkách. Nejdřív takovou krátkou. Takže, věnuju ji wixie. Příjemné čtení
Ellien.


Je pozdě večer. A ona pobíhá po bytě. Přemýšlí, které šaty si vezme. Na čele se jí objevý taková malinká roztomilá vráska. Pobaveně ji sleduji, jak se jemně líčí a pak si češe svoje krásné kudrnaté hnědé vlasy. Nevím, jak to dělá, ale její vlasy už nepřipomínají vrabčí hnízdo, ale je to elegantní účes, který jí závidí nejedna čarodějka. Vypadá přenádherně. Vidí mi to na očích, ale přesto se zeptá "Vypadám dobře?"
Usměju se na ni a odpovím "Ano, dnes večer vypadáš úžasně."
Jdeme na párty. Když procházíme, každý se otočí, aby viděl tu krásnou dámu, která jde se mnou. Moji manželku.
Ženy na ni koukají závistivě. Chtěli by vypadat jako ona. Ironie je, že většina z nich se jí smála za to, jak vypadala ve školních letech. Muži naopak závidí mně. Přáli by si ji mít. Krásnou inteligentní ženu.
Všimne si mého znepokojeného pohledu. Starostlivě se mě zeptá "Je ti dobře?"
Znovu se na ni usměju a přivinu ji k sobě "Ano, cítím se úžasně."
Cítím se úžasně, protože vidím ty nezbedné jiskřičky v jejích oříškových očích. Jsem znepokojený, protože si uvědomuji, jak moc ji miluju, ale když se rozhlédnu po místnosti a vidím tolik žádostivých pohledů od spousty pohledných mužů, bojím se. Bojím se, že mě opustí, ale když uvidím ty světélka lásky, lásky kterou chová ke mně, uklidním se.
Pozdě v noci se vracíme domů. Už mě z toho hluku bolí hlava. Podpírá mě a já ji mám k sobě přivinutou, jako bych se bál, že mi ji někdo ukradne.
Když konečně ležíme v posteli a já zhasínám světlo řeknu jí, "Byla jsi dnes úžasná. Miluju tě Hermiono." Ona se na mě usměje a to je ten nejkrásnější dárek, který jsem mohl dostat.


Jsem zpět

21. prosince 2008 v 21:44 | ellien
Přicházím zpátky s obrovskou omluvou a sklopenýma ušima. Strašně dlouho jsem sem nic nenapsala, nehodila žádný článek, prostě nic. (Za to bych si zasloužila pětadvacet na holou) ale přestala jsem mít fantazii, opustila mě touha cokoli vymýšlet. Čas od času jsem zkoušela něco napsat, ale pokaždé to dopadlo katastrofálně. Vyšly z toho příběhy hodny Hvězdné pěchoty. Tak jsem toho radši nechala. Přestala jsem psát, pak i číst povídky a vlastně jsem zmizela z hp fanfiction. Teď však jsem zase po dlouhé době narazila náhodou na vánoční povídku a NÁHODOU s mým oblíbeným párem a NÁHODOU byla od jedné z mých nejoblíbenějších autorek(promiň Arival). A tak mě zase přijal svět Harryho Pottera(v tomhle případě spíš Hermiony Grangerové a Severuse Snapea) zpět s otevřenou náručí. A tak jsem se nejdřív znovu začetla a snažila se dohnat to, co jsem od září zameškala. Strávila jsem celý víkend nad počítačem, ale dneska večer, když jsem konečně dočetla většinu mých oblíbených autorek, jsem zase dostala strašnou chuť něco napsat. A tak pokud jste na mě nezapomněli přikládám výzvu. Nevíte někdo, proč jsou zablokované stránky Frox, popřípadě jak se tam dostat, nebo jestli smím přečíst její povídky, teda hlavně povídku Výkřiky i někde jinde? Kdo mi to napíše, věnuju mu povídku, kterou jsem teď začala psát.
Doufám, že jste na mě nezapomněli, i když bych si to zasloužila .
Těším se na Vaše komentáře.
Ellien
 


Still loving you

30. srpna 2008 v 15:22 | Ellien |  HPff - jedrorázovky
Omlouvám se, že tak dlouho sem nic nepřibylo, ale o prázdninách jsem vůbec neměla na počítač čas. Takže tuhle povídku berte jako omluvu.
Hlavním párem není nikdo jiný, než Hermiona a náš zamračený profesor.
Je to zase songfic na písničku Still loving you od Scorpions. Vím, že je to stará písnička, ale mě úplně uchvátila, tak doufám, že Vás prozměnu uchvátí moje povídka.
Přeju příjemné počtení. A prosím okomentovat.
Vaše Ellien
Still loving you
"Proč se tomu tak bráníš? Já ti přece chci pomoct. Tak jako všichni kolem tebe. Válka už skončila..No tak. Neodháněj mě od sebe. Prosím. Miluju tě".¨
Měla už v očích slzy. Jak jí může pořád od sebe odhánět. Vždyť bude jeho ženou. Čekají spolu dítě a on..On se k ní chová najednou tak odtažitě. A když se ho zeptá co se stalo..Když mu chce pomoct, jednoduše jí řekne, že to není její starost. Jak to nemůže být její starost? Vždyť je to otec dítěte, které nosí pod srdcem. Bojí se o něj..To je přece normální.
***
Proč ho nemůže pochopit.Nechce ji znepokojovat. Je teď zranitelná. Navíc, jeho tušení se ještě nespletlo. Musí jí ochránit. Za každou cenu. S ním je v nebezpečí. Nedopustí, aby ji někdo ublížil. Ani jeho dítěti. Otočil se k ní zády a vyslovil něco, za co by si nejradši rozbil hlavu o zeď.
"Nestojím o tvou pomoc. A nestojím ani o tebe".
***
Zalapala po dechu. Najednou měla pocit, že se dusí. Že se jí rozskočí srdce. Oči se jí zalily slzami a brada se jí začala třást. Silou vůle přemohla vzlyky, které v sobě dusila. Zvedla se a předtím, než vyběhla z domu, naposledy se po něm podívala.
***
Ten její pohled se mu zabodl do srdce jako dýka do živého masa. Připadal si, jako by jeho nitro mělo za chvíli puknout. Nasadil svojí masku..Jako tolikrát předtím. Nikdo až na tři osoby jí nedokázal sundat, z toho už dvě byli mrtvé.
Jeho matka Eillien Princová. Pamatuje si její vůni vlasů, když mu přála hezké sny. Pamatuje si jí, jak ho bránila před Snapeem. Ona..čarodějka. Stačil by jediný pohyb hůlkou a byl by konec, ale ona ne. Milovala ho tak, že se nechala mlátit. Až jednoho dne zemřela. Pamatoval si i její tvář. Každou vrásku. Dva šedivé vlasy. Uhrančivé černé oči.
Lily Potterová. Další osoba, která v něm dokázala probudit ty nejhlubší city. Byla mu oporou po celá ta léta, kdy ho šikanovali ve škole a otec ho bil doma. Ale pak..Pak stačila věta a celý jeho tamější život šel do háje.
A nakonec Hermiona. Jeho Hermiona. Jeho víla. Když byl s ní, připadal si, jako by všechny problémy byly v jiné realitě. Ona ho milovala. Ale on. Zase to zkazil, ale tentokrát musel. Musí jí zajistit bezpečí a to s ním nemá. Cítí to. Cítí to ve své levé ruce. Cítí to v památce, která mu zůstane navždy. Kouzlo znamení odhalilo zrádce. Jed se mu začíná roztékat mezi šlachami do žil. A z žil potom do srdce. Neexistuje způsob jak by se tomu dalo zabránit. Neví ale, co znamení může udělat s jeho ženou..s jeho dítětem.
***
Hermiona se nastěhovala zpátky k rodičům. Potřebovala cítit teplo domova, i když to už nebyl ten její. Najednou se z haly ozval matčin hlas.
"Hermionko, pojď dolů. Přišel ti dopis".
Neměla náladu na dopis.. Neměla náladu na nikoho. Nakonec se ale zvedla a došla si pro dopis. Byla to jednoduchá bílá obálka. Pouze s její jménem. Když jí otevřela pokusily se o ni mrákoty. Okamžitě poznala to jeho úhledné písmo. Těch pár řádek jí dokázalo udělat skutečný nepořádek v hlavě.
Time, it needs time
To win back your love again.
I will be there, I will be there.
Pouze tohle. Rozhodla se dát tomu čas. Další ráno však přišel další dopis. Se stejnou obálkou a stejným písmem. Další tři řádky a konec.
Love, only love
Can bring back your love someday.
I will be there, I will be there.
Nemohla se už dočkat dalšího dne. Vlastně to byla taková hra. Věděla, že je to asi nevhodné potom, co jí řekl, ale bavilo jí to. A dodávalo úsměv po celý den.
Fight, babe, I'll fight
To win back your love again.
I will be there, I will be there
Chtěla mu napsat odpověď, ale nakonec si to rozmyslela. Zahodila prázdný papír a čekala na další dopis.
Love, only love
Can break down the walls someday.
I will be there, I will be there.
Dopis, který jí došel další den jí vyrazil dech. Sice netušila, kde se to v Severusovi bere, ale najednou byla šťastná. Ve volných chvílích si pročítala dopisy, které dostala a nemohla se dočkat, až dostane další.
If we'd go again
All the way from the start,
I would try to change
The things that killed our love.
Ani tentokrát neodepsala. Teď už se v ní ale začaly mísit pocity. Jestli jí miluje, proč řekl opak. Rozhodla se proto další dopisy neotvírat a rovnou je pálit. Ale stejně nevydržela a po týdnu jeden znovu rozbalila.
Your pride has build a wall, so strong
That I can't get through.
Is there really no chance
To start once again?
I'm loving you.
Nevydržela se na něj dál zlobit, ale přece jen. Hrdost ještě měla. On ji urazil, tak ať jí přijde osobně odprosit.
Další den už jí ale nepřišlo jen pár řádek. Byl to dopis..Opakovali se v něm některé verše z těch, které dostávala v předchozích dopisech, ale poslední dva verše ještě napsány nebyli.
Try, baby try
To trust in my love again.
I will be there, I will be there.
Love, your love
Just shouldn't be thrown away.
I will be there, I will be there.
If we'd go again
All the way from the start,
I would try to change
The things that killed our love.
Your pride has build a wall, so strong
That I can't get through.
Is there really no chance
To start once again?
If we'd go again
All the way from the start,
I would try to change
The things that killed our love.
Yes I've hurt your pride, and I know
What you've been through.
You should give me a chance
This can't be the end.
I'm still loving you.
I'm still loving you,
I need your love.
I'm still loving you.
Still loving you, baby...
Četla ten dopis znovu a znovu, než se v hale rozezvonil zvonek. Šla otevřít. Před domovními dveřmi stál Snape. Byli Vánoce. Vypadal nemocně. Bylo mu pořád hůř a hůř. A on si uvědomil, jak moc pro něj znamená Hermiona. Nevydržel to. Musel jí vidět. Proto ty dopisy. To byla omluva.
"Vrať se prosím domů," řekl jen a nabídl ji svou ruku. Hermiona se usmála a místo ruky se na něj přitiskla tak silně, že aˇy zavrávoral. Pak se na něj usmála a s dvojitým prásk se přenesli.
***
Uběhlo už více než půl roku a Severus ..Ten se uzdravil. Něco rozežralo ten strašlivý mor, který ho sžíral za živa. A to něco byla láska. Už chápal Brumbálova slova, ale za nic na světě by to nepřiznal. Stále to však byl ten Snape, kterého všichni znali. Ironický a zamračený netopýr, který však byl podle Hermiony i nejlepším tátou na světě.
I'm still loving you.
I'm still loving you,
I need your love.
I'm still loving you.
Still loving you, baby.

Nový začátek

30. června 2008 v 10:34 | Ellien |  Hp obrázkové povídky
No omlouvám se všem..Zase jsem tu nebyla, ale už mě začalo hryzat svědomí, tak jsem se rozhodla, že konečně dopíšu povídku pro Arival...Tak si ji užijte. :o)
Byl překvapený, že ji viděl po takové době. Nedala o sobě vědět bezmála dva roky. Když ji viděl naposledy, loučili se spolu..Ani nedoufali, že se jim podaří přežít..
***
"Slečno Grangerová, tohle už není hra. Tady je velice pravděpodobné, že zemřeme. Všichni. V lepším případě bude spousta z nás bude zraněných a my potřebujeme, aby tu někdo zůstal a pak nás dal dohromady. Vy máte zkušenosti s léčitelstvím. Proto tady zůstanete". Neptal se jí, ani jí o to neprosil. Pouze to konstatoval. Nemyslel si, že se mu vzepře. Celou dobu, co hledali spolu s Potterem, Weasleyem a jí viteály, dělala vždycky bez řečí to, co jí řekl.
"Zase bych měla zůstat tady já? Ale tohle je válka a já chci bojovat. A třeba, když to bude nutné, tak i zemřít. Hodně štěstí pane profesore," a pak ho objala. Bylo to, jako by se loučili dva dobří přátelé. Tímhle mu děkovala za všechno, co jí naučil.
***
Vlastně ne. Viděl jí ještě jednou. Když bojovali..Zachránila mu život. A on..On jí slíbil, že jestli tuhle bitvu přežije, splatí svůj dluh. Ona se ale hned potom, co Potter porazil Voldemorta ztratila.
***
"Slečno Grangerová, co tady děláte?" zeptal se s údivem
"Víte, já potřebovala bych místo v Bradavicích. Já už dál nemůžu. Potřebovala bych..Potřebovala bych začít znovu," už před ním i plakala. Chytl jí za lem hábitu a vtáhl k němu do pracovny.
"Tak povídejte".
"Víte, můj život teď docela ztratil smysl. Poslední dva roky jsem žila životem, za který se stydím, ale teď. Chtěla bych začít znova. Chtěla bych znovu vidět své přátele. Chtěla bych se všem omluvit," teď už se Hermiona rozplakala naplno.
Severus nevěděl, co by měl dělat. Jenom Hermionu objal. Tak jako před bitvou ona jeho.
No a pak už ani nevěděl jak, ale cítil její ústa na jeho. Už neplakala. Odtáhl se a řekl hlasem, který byl teď ale úplně jiný. Nebyl už tak chladný.
"Slečno Grangerová, vy jste opravdu schopná udělat proto místo cokoliv," a potom se usmál.

Spřátelení s Bami

26. května 2008 v 21:10 | Ellien
Takže omlouvám se tímto Babu i Kami, že to píši až tak pozdě.
Takže tímto oznamuji spátelení s Babu a Kami. Obě dvě jsou velmi dobré spisovatelky, ale snad (doufám, že se neurazíte) ještě lepší glosátorky. U jejich glosů se vždy dokonale pobavím a jednou jsem se z toho málem udusila, jak jsem se smála. Proto doporučuji si všechny ty glosy přečíst, ale prosím nejezte u toho a ani nepijte. :o)
Jinak jejich blog je na adrese http://bami.blog.cz/
Tak se na mě nezlobte, že jsem to přidala až tak pozdě.

Father's eye

26. května 2008 v 21:00 |  Hp obrázkové povídky
Tak Babu, vůbec nevíš, jak si mi to s takovým neurčitým obrázkem ztížila. Tak snad se ti bude líbit povídka, kterou jsem napsala. Jinak komentujte, kritizujte, budu moc a moc a moc ráda. A tady je už zadaný obrázek
Nikdy si nevážil toho čeho měl.
Možná to nebyl úmysl, jen si to prostě neuvědomoval. Teď už však věděl, co všechno měl, co se mu nabízelo a co on nepřijal. Ač to byl velmi statečný muž, v lásce to byl srab. Bál se. Odmítnutí, výsměchu, dalšího zlomeného srdce. Radši od sebe všechny odháněl, radši všem ubližoval a schovával se za svou bezcitnou tvář, než aby si přiznal, že potřebuje blízkost člověka. Jako ostatně každý.
A pak…pak ji najednou měl. Milovala ho celým svým srdcem a on to věděl. Věděl to a zneužil toho. Jen ji sprostě využil a pak ji odkopl jako nějakou štětku.
Když se o pár měsíců později dověděla, že čeká dítě, nevěděla co dělat. Vždyť jeho otcem byl člověk, který ji tolik ublížil, ale dítě si nechala.
Narodil se jí překrásný chlapec. Jeho rysy byly jemné, vypadal jako malý princ. Jaká ironie, vždyť on tak trochu byl Princ. Jeho otci se však podobal jen uhrančivě černýma očima a černými vlasy, které se mu však už jako malému kroutily.
Dlouho uvažovala, jak mu má dát vědět. Přijít za ním, poslat dopis? Nakonec se rozhodla pro dopis. Severus Snape jí hodně ublížil a bála se mu znovu podívat do tváře.
Když dostal Severus dopis od Hermiony, velice se podivil. Nevěděl, co má v takové situaci dělat. Vždyť mu ani neoznámila, že čeká dítě. Ostatně ani se jí nedivil, že mu nedala vědět dříve. Musela mít v sobě obrovské množství odvahy, když mu napsala tento dopis. Když si ho přečetl, jako by v něm na malý něco rozmrzlo. A to něco je láska. Brumbál měl pravdu, láska patří k našemu lidství a kdo ji necítí, není člověk. Ač se celých devatenáct let Brumbálovým řečem vysmíval, musel uznat, že má asi pravdu. Ale vše jednou pomine a ten okamžik, v kterém Severus pocítil znovu tento krásný cit, za chvíli odezněl, ale Severus musel přemýšlet, co udělá.
Nakonec se také rozhodl poslat dopis. Osobně si za ní přijít netroufnul. Bál se, že v očích matky jeho dítěte spatří bolest.
A tak postupně utíkaly dny, měsíce, roky až se stal ze Sebastiana hravý šestiletý chlapec. Stále vypadal jako princ. Polodlouhé vlasy, které se mu ráno matka pokoušela učesat vypadaly elegantně, když mu s odlesky světla padaly na ramena. Hermiona ho vychovávala u mudlů. Sebastian ale věděl, že je čaroděj. Hermiona mu to řekla, když vylil akvárko i s rybičkami na učitelku v mateřské školce, která ho kárala za to, že se smál Peggy, když spadla a umazala si svoje oblíbené šatičky, to by nebylo nic zvláštního. Malí kluci dělají lumpárny, ale on ho na ní vylil, aniž by se nějak hnul. Prostě si to jen přál a ono se to splnilo. Co v takovou chvíli měla Hermiona dělat. Musela mu říct vše od začátku. Sebastiana ani moc neudivilo, že je to čaroděj, jen se na ni zvláštně podíval. Tak, jak to uměl jen ještě jeden člověk. Jeho otec. Objevili se jí v očích slzy. Ty však Sebastian nepochopil a tak ji začal utěšovat.
Hermiona se bála, kdy nastane čas, kdy bude chtít Sebastian vidět svého otce. V tomto směru ji však syn překvapil. Od doby, kdy mu vše vysvětlila se o něm nezmínil. Až poslední den před odjezdem do Bradavic.
"Jsem jako otec?"
"Co?" zeptala se Hermiona udiveně
"Ptám se, jestli jsem jako otec? Jestli na mě bude pyšný?" vysvětlil matce Sebastian. Hermiona nevěděla, co na to odpovědět. Samozřejmě, že má geny po otci. Ta povaha je podobná, ale není jako Severus. Nebo aspoň zatím ne. Nakonec se rozhodla pro neutrální odpověď.
"Samozřejmě, že na tebe bude otec pyšný. Jen tě chci o něco poprosit Sebastiane. Nevytahuj to, že jsi jeho syn. Víš, nejsem si jistá, jestli to tvůj otec někomu řekl," řekla opatrně.
Sebastian jen mlčky přikývl, ale ona poznala, jak ho to ve skutečnosti ranilo.
"Sebastian Granger."
"Hmm…Co to jen bude. Chytrá hlava, odvaha, statečnost, ale také lstivost a vypočítavost. Tvoje rodiče si teda dokázali vybrat. No Nebelvír, nebo Zmijozel? Kam bys chtěl? Už vím. Bude to "Zmijozel."
Sebastian trochu vykuleně seskočil ze stoličky a pospíchal si sednout ke Zmijozelskému stolu.
Hostina začala. Stoly se prohýbaly jídly. Všichni se nacpávali, až na dva lidi. Na okamžik se jejich oči střetli. Černé se dívali do těch samých černých očí. Byl to jen okamžik, ale Severus ho bude mít uložený někde na samém dně jeho duše napořád.
Pololetí uteklo jako voda a blížily se vánoční prázdniny, na které měl Sebastian přijet domů. Hermioně se po něm moc stýskalo. Věděla, že se mu tam moc líbí, ale přesto bála se, jestli se nezměnil. Je přece ve Zmijozelu.
Všechen strach ale z ní opadnul, když ho viděla, jak se k ní radostně prodírá přes celé nástupiště.
"Mami, maminko, já jsem se na tebe tak těšil. Bradavice jsou ale nádherné. Budu ti o nich vyprávět," breptal nadšeně Sebastian, když padl matce do náručí.
"Dobře, ale teď pojď půjdeme domů Charlie už se na tebe moc těší," řekla Hermiona a chytla Sebastiana za ruku a táhla ho davem lidí z nástupiště.
Charlie byl Sebastianův pes. Byl to Malamut velký skoro jako Sebastian. Když šli spolu na procházku, Hermiona si nebyla jistá kdo koho venčí.
"Půjdu s Charliem na procházku do večeře jsem zpátky," řekl Sebastian a připnul psa na vodítko.
Události co se staly potom si Hermiona pamatovala už jen matně. Nevěděla ani jak se vlastně dostala do nemocnice. Pamatovala si, že jí volali, že byl její syn převezen do nemocnice. Zatmělo se jí před očima. Nebyla schopná pořádně uvažovat. Nedokázala vysvětlit, jak napsala dopis Severusovi a jak se potom dostala do nemocnice. Hlavní bylo, že je tu.
"Paní Grangerová?" zeptal se doktor.
"Ano, prosím co je s mým synem? Co je se Sebastianem?" zeptala se zoufale.
"Ehm, paní Grangerová, Váš syn je v těžkém bezvědomí, říká se tomu kóma. Srazilo ho auto a ztratil hodně krve," řekl doktor smutně.
"Kdy se probere?"
"Bohužel to nikdo z nás neví. Může to být za pár hodin, dní, ale i měsíců".
"Můžu za ním?"
Jakmile Hermiona uviděla tu pošramocenou dříve tak krásnou dětskou tvář rozplakala se ještě víc než předtím. Sedla si k jeho posteli a začala ho hladit po vlasech.
"Sebastiane prosím, nenechávej mě tady. Bojuj. Broučku nevzdávej to, ty se z toho dostaneš. No tak Sebastiane! Prober se. Prosím...Si jediný, koho mám," najednou na hlavě ucítila něčí ruku. Vzhlédla a její oči se střetly s přesně takovými, jaké měl její syn.
"Nejsi tu sama rozumíš?" zeptal se jí a vyhledal její oči. Nebylo to tak lehké, protože přes slzy nebyly málem vidět. Objal ji a nechal jí vyplakat. seděli tam tak dlouho, že po půlnoci už únavou usnuli tak jak byli. Zdál se jim oboum stejný sen. Seděli vedle sebe na nějaké louce a s nimi tam byl také Sebastian. Na oba dva se usmíval. Vypadal nějak...dospěleji. Oba tam seděli tiše. Nakonec Sebastian promluvil.
"Ahoj mami, tati," pozdravil je s úsměvem.
"Vyvolat tenhle sen mi dalo docela práci. Tak vidím, že jste tu se mnou. Víte lidé v komatu vědí o světě. Jsem moc rád, že jste spolu. Kdybych měl víc času, řekl bych vám toho víc, ale právě já už čas nemám. Proto bych chtěl, abyste mi slíbili, že se pokusíte být spolu," řekl naléhavě.
Ani jednomu se nechtělo nic slibovat, ale když pak Severus uviděl Sebastianův naléhavý pohled přikývl.
"A teď chtěl jsem Vás poprosit, jestli byste mě neobjali. Víte..bojím se. Bojím se, co bude dál. Ale budu muset jít. Je to můj osud," vysvětlil Sebastian smutně.
Hermiona k němu hned přiběhla a začala ho objímat a konejšit. Potom se nejistě zvednul i Severus. Když k nim došel a podíval se na Sebastiana, tak se po dlouhé době usmál a potom ho objal. Jakmile tak učinil, sen se rozplynul a Hermiona i Severus se probudili,protože přístroje, které držely jejich syna při životě začali pípat. To mohlo znamenat jen jediné.
Odešel, prý osud, možná souhra náhod.
"Ustupte, jděte pryč. Hned!" nařídil doktor, který rychle přiběhl. Ale oživovat ho bylo zbytečné, protože tu bylo už jen jeho tělo. Duše šla dál.
Měsíc po pohřbu
"Co bude dál?" zeptal se nejistě Severus. Hermiona věděla, že naráží na ten "sen".
"Coby, ty se vrátíš do Bradavic a já se z toho nějak dostanu," pokusila se odpovědět lhostejně.
"Dobře, tedy sbohem," rychle se rozloučil Snape a přemístil se z Hermionina domu, vlastně tohle její rozhodnutí mu přišlo vhod, i když věděl, že nebylo upřímné.
Jakmile Severus odešel, Hermiona se zhroutila do křesla a rozvzlykala se. Ona se s tím nějak vyrovná. To těžko, vzdyť Sebastian byl jejím jediným štěstím. Tím jediným, co se jí doopravdy povedlo.
"Severusi, co tu děláš?" zeptal se přísně Brumbál, když ho viděl sedícího se sklenkou v ruce a s láhví v druhé.
"Co byste myslel?"
"Jakto, že nejsi u Hermiony? Potřebuje tě. Strávila s tím chlapcem jedenáct let. Zvykla si na něj, ale i na tebe a ty ji teď znovu opustíš. Jsi zbabělec Severusi. Raději budeš sedět zavřený tady a opiješ se do bezvědomí, než abys přišel za ní a pomohl jí. Nejsi tím hrdinou, za jakého tě všichni mají. Zamysli se konečně nad sebou a přestaň se litovat!" a s tím, jindy laskavý Albus Brumbál naštvaně zmizel ze svého obrazu. Byl mrtvý už bezmála dvanáct let, ale přesto v obraze, který visel v ředitelně byla vyobrazena jeho duše.
Když se Severus probudil, cítil neuvěřitelnou bolest za krkem, ale také v srdci. Ač si to nechtěl přiznat, Albusova slova ho ranila. Nikdy se necítil jako hrdina, ale Albus urazil jeho ego. Prý zbabělec, vždyť on ví nejlíp co všechno pro něj za války udělal. Naštvaně se podíval po obraze, kde měl bývalý ředitel sedět, ale pořád tam nebyl.
"Zvláštní, kde může být?" zeptala se sám sebe nahlas Severus, ale jeden z bývalých ředitelů měl zřejmě pocit, že ta otázka byla směrována jemu, a tak odpověděl.
"Albus Brumbál šel do svého druhého obrazu, který je u paní Grangerové. Říkal, že když ne vy, tak, že on ji tam samotnou nenechá".
Když to Severus uslyšel, rozchechtal se a pak sarkasticky odpověděl. "Samotnou? Vždyť ona je tam samotná. Samozřejmě nějaký hloupý obraz jí pomůže".
Nakonec se však rozhodl, že ji z "dobré vůle" navštíví, aby se podíval, jak to zvládá, protože sám na tom nebyl nejlíp, i když se tvářil jako vždy.
"Dobrý den pane řediteli. Přejete si něco?" zeptala se u vchodových dveří žena, které ač bylo něco málo přes třicet, člověk který by ji neznal by ji tipnul přinejmenším na pětačtyřicet.
Když Severus před sebou spatřil dříve tak krásnou ženu, ale teď. Co byla? Jen troska. Oči opuchlé od pláče s černými kruhy pod očima a s vlasy, které jí trčely na všechny možné strany připomínala spíše divoženku. Proto se Severus rozhodl. Bylo to snad to nejtěžší rozhodnutí v jeho životě.
"Neříkej mi PANE ŘEDITELI, po tom všem, co jsme spolu zažili je to divné. Jsem tu…Přišel jsem….přišel jsem se ti omluvit a….a poprosit za odpuštění," vykoktal Severus. Ještě nikdy po nikom nežádal odpustek, ale dnes cítil, že ho potřebuje stejně tak, jako vzduch k dýchání.
"C..Co?" dostala ze sebe zaskočená Hermiona.
Severus jí ale místo odpovědi objal. Stáli tam tak dlouho. Když se konečně pustili a Severus se zadíval Hermioně do očích, ve kterých byly slzy, ale něco spolu s nimi. A to něco byla láska….
Konec (si domyslete sami =oD)
Omlouvám se, ale nešel mi tam ten obrázek vložit, tak kdyby mi někdo napsal jak, jestli jsem to náhodou nedělala nějak blbě, tak bych byla vděčná. Jinak doufám, že se povídka líbila.

Spřátelení s Arival

27. dubna 2008 v 15:26
Takže jak jsem už psala Arival je skvělá autorka hp fanfiction. Píše povídky s párem HG/SS. (Doporučuji přečíst). Také dělá nádherné fotomontáže.
Zajděte na její stránku: http://arival.blog.cz/
Jinak tenhle nádherný desing blogu mám od ní.

Posílejte obrázky

23. dubna 2008 v 10:10 | Ellien |  Hp obrázkové povídky
Tohle mě napadlouž před časem, ale teprve dnes to vkládám na blog.
Pokud chcete posílejte mi obrázky, můžou být jakékoliv a já k nim napíšu krátkou povídku z HP světa. Nebude to drabble, protože ty já psát moc neumím. Možná to bude někdy trochu přitažené za vlasy, ale já pevně věřím, že budete posílat obrázky a já budu k nim psát příběhy.
Takže obrázky posílejte na e-mail: Elliensvet@seznam.cz
Těším se na ně a zatím vymýšlím novou povídku. Tak šup posílejte. ;o)

Nový desing blogu od Arival

22. dubna 2008 v 20:30
Moc děkuju za krásný desing stránek Arival. Dělá nejenom krásné desingy, ale také píše skvělé povídky na můj nejoblíbenější pár Hermiona/Severus. Musím se na ten desing stále dívat. Je to jako by byl můj blog znovuzrozený. Takže ti moc děkuju Arival.
Její stránky naleznete zde: http://arival.blog.cz/
(Doufám, že ti nevadí malá reklama ;oD)
Ale můj skvělý nový desing má i stinnou stránku. Musím napsat další povídku na téma HG/SS, což vzhledem k mému citovému rozpoložení bude malinko problém. Takže nevím, jestli to bude nějaká veselá, romantická jednorázovka, nebo naopak nějaká smutná romantika. Ale slibuju, že něco nanejvýš za týden vyplodím.
Takže ještě jednou MOC DĚKUJU Arival.

Kam dál